Love, don´t break me... 15. kapitola


Kapitola 15.



Velká síň vypadala tak, jak si ji Harry pamatoval. Z místa u nebelvírského stolu, kde seděl, měl vždycky dobrý výhled k učitelskému stolu, stejně jako na stůl Zmijozelu. Hermiona se vedle něj tyčila do výšky jak jen jí to její záda dovolila a rozhlížela se po ostatních.

„Vypadá to, že je více než polovina studentů a ještě přijdou první ročníky.“ zhodnotila nakonec výhled a uvolnila se.

„Rozhodně jich bude míň než obvykle.“ řekl Harry a usmál se na Parvati, která se posadila naproti němu.

„Šťastlivci.“ zabručel Ron a vysloužil si tak dloubanec od své přítelkyně.

„Uvědom si, Ronalde,“ začala výchovným tónem, který si rychle osvojila od Molly Weasleyové, „že to my jsme ti šťastlivci, kteří jsou naživu a můžou dál chodit do školy.“ Bez jediného nádechu pokračovala ve své tirádě dál, ale to už Harry nevnímal. Zašklebil se na Parvati a lehce zabředl do hovoru o tom, jaký asi bude tento školní rok.

Uspořádání Velké síně a kolejních stolů zůstalo stejné jako v minulých letech, byly však poněkud kratší než jak si je Harry pamatoval. Úplně vepředu, před pódiem se stolem profesorů, se nově nacházelo několik kulatých jídelních stolů vždy s šesti židlemi. I na nich bylo prostřeno, nikdo u nich však prozatím neseděl.

„Klid, prosím!“ ozval se sonorní hlas profesorky McGonagallové. Starší dáma v lahvově zeleném hábitů a prošedivělými vlasy staženými v pevném uzlu si energicky tleskla rukama a postavila se před čtyři řady dlouhých stolů z čekajícími studenty.

„Vítám Vás zpět v Bradavicích.“ pronesla formálně. „Nebudeme se zbytečně zdržovat. Jsme připraveni na slavnostní Zařazování.“ řekla, klepla hůlkou ve vzduchu a vedle ní se objevila dřevěná stolička, na které se pyšně tyčil trochu pochroumaný Moudrý klobouk. Celá síň propukla v hlasitý potlesk, protože skutečnost, že i nadále bude studenty dělit právě tento magický předmět, byla pro většinu obyvatel hradu majákem naděje pro budoucnost, která se zdála nenávratně pošpiněná.

Harry se radostně usmál a stejně jako ostatní jeho spolužáci otočil hlavu k otvírajícím se dveřím, ve kterých se objevila profesorka Vectorová a přiváděla hrstku nových studentů. Nebelvír si všiml dvou malých chlapců, kteří na sebe házeli vražedné pohledy, jeden tmavovlasý, druhý plavovlasý. Zvedl pohled ke Zmijozelskému stolu, kde seděl jeho přítel pohodlně usazený mezi Blaisem Zabinim a Pansy Parkinsonovou a se zvednutým obočím mu mírný úšklebkem vracel. Očividně si jich také povšiml.

Profesorka Vectorová studenty zastavila před stupínkem, podala ředitelce svitek pergamenu a s klapajícími podpatky se šla posadit na své místo vedle Hagrida.

„Toto je Moudrý klobouk, který vás zařadí do jedné z Bradavických kolejí. Jmenují se Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Mějte na paměti, že od dnešního večera je kolej jako vaše rodina. Budete trávit spoustu času se svými spolužáky ve společenské místnosti své koleje, budete zde spát a chodit se svými spolužáky na jednotlivé vyučovací hodiny. Včas!“ dodala důraz poslednímu slovu a porozhlédla se i po starších studentech. „Za každý váš úspěch bude vaší koleji přidělen určitý počet bodů, za porušení kázně či jiné prohřešky o body přijdete. Kolej, která na konci června bude mít nejvíce bodů vyhraje školní pohár.“

Harry si podepřel bradu a pozoroval dění. Nezabránil přívalu vzpomínek na jeho první večer v Bradavicích. Pamatoval si jak byl vyděšený a zvědavý zároveň. Chtěl být nejlepší student a přinést své koleji spoustu bodů a vyhrát školní pohár. Nikdy by jej nenapadlo, že se stane jedním z nejznámějších nebelvírů vůbec.

„Nicméně,“ pokračovala profesorka vlídněji. „vaši přátelé nemusí vždy pocházet z vaší koleje. A někdy je těžké přijmout mezi sebe někoho, kdo tam zdánlivě nepatří. I z tohoto důvodu byly do Velké síně přidány kulaté stoly pro skupiny přátel, kteří si přejí trávit čas společně.“

Síní to zašumělo, jak se studenti pustili do nadšeného hovoru a libovali si, že nebudou muset sedět na nepohodlných lavicích. Harryho napadlo, že by měl zítra ráno vstát hodně brzy, pokud bude chtít urvat jeden z malých stolků pro sebe, Rona a Hermionu a nejspíše tři další Zmijozely.

Zařazování proběhlo rychle. Nejvíce nových studentů přibylo v Havraspárské koleji, do Mrzimoru nastoupilo šest studentů, do Nebelvíru pět a ke Zmijozelům přibyli jen dva noví žáci – ti, kteří se tak podobali Dracovi a Harrymu. Oba zakroutili očima nad tím, že skončili ve stejné koleji jako ten druhý a posadili se každý na jinou stranu stolu.

Hostina byla velkolepá jako pokaždé. Stoly se prohýbali pod pečenými kuřaty a výpečky, mísami s bramborovou kaší a knedlíčky, tácy se slanými i sladkými záviny a koláči, patrovými stojany s dortíky a košíčky, pečenou kukuřicí a grilovanými klobáskami. Notnou chvíli nebylo slyšet víc než cinkání příborů a nadšeným vzdycháním nad božskou chutí jídla.

* * * * *

Když Draco Malfoy vstoupil do Velké síně po boku Harryho Pottera, na chvíli v sále zavládlo naprosté ticho. Oba chlapci se zastavili ve dveřích a očima přelétli všechny studenty u všech stolů. Harry stiskl jeho ruku ve své dlani, čímž jej přiměl, aby se na něj podíval. Nebelvír v jeho očích musel vidět narůstající paniku, ale když Draco zahlédl jeho růžolící tváře, pousmál se, stisknutí opětoval, naklonil se a nechal se políbit na tvář, než jeho ruku pustil a odešel na opačnou stranu Velké síně, kde na něj čekala Pansy Parkinsonová se založenýma rukama na prsou a ďábelským úsměvem. Když se přiblížil, objala jej a pak se zavěsila na jeho ruku, když společně vyrazili k přední části zmijozelského stolu, kde seděl Blaise Zabini a tvářil se velice nezúčastněně.

„Draco, drahoušku,“ oslovila jej sladce Pansy, když procházeli kolem sedících studentů, kteří se snažili nezírat, ale mizerně selhávali. „Je pravda, že má Potter...“ a zvedla ruce před sebe, aby naznačila, co má na mysli.

Malfoy se ohlédl přes rameno, aby se setkal s pohledem mladého Nebelvíra, který se zrovna chystal posadit vedle svých přátel a ušklíbl se. „Přidej a o hodně.“ pronesl a ledově se podíval na zmijozelské studenty, kteří seděli nejblíž místu, na které se svou dlouholetou přítelkyní mířil. Všichni do jednoho uhnuli před šedýma očima a pozvolna se navrátili do své předchozí konverzace, jakoby se nestalo nic významného.

* * * * *

Hluk v síni opět začal nabývat na intenzitě a to znamenalo jediné. Většina osazenstva byla po večeři. Od profesorského stolu se ozvalo cinknutí a jako mávnutím hůlky všichni ztichli.

„Čeká nás jistě všechny velice náročný rok.“ začala profesorka McGonagallová. „Proto je třeba se na jeho začátek dobře vyspat. Prefektové pátých ročníků odvedou studenty na koleje. Prosím šesté, sedmé a osmé ročníky, aby ještě chvíli zůstali na svých místech. Dobrou noc.“

Ze všech koutů síně se začalo ozývat vyvolávání jednotlivých prefektů, kteří svolávali především nejmladší ročníky, aby je odvedli ke vstupům do společenských místností. Ze stolů zmizelo špinavé nádobí a zůstaly jen tácy s ovocnými taštičkami a džbány s dýňovou šťávou, ze kterých si Ron bohatě nabídl.

„Studenti, všichni dobře víte, že Bradavice byly velice poničené Smrtijedy. Proto bude každý z vás zapsán na hodiny Odeklínání pod dozorem dnes nepřítomného Billiuse Weasleyho. Vaším úkolem v tomto roce bude naučit se poznávat a rozeznávat jednotlivé kletby a seznámit se s kouzly a zaříkadly, které ochrání vás a pomohou vám kletby odstranit. Vzhledem k povaze tohoto úkolu, kdokoliv bude jakkoliv porušovat kázeň v těchto hodinách či narušovat výuku, bude bez milosti z hodin propuštěn a bude v té době docházet na hodiny se svými spolužáky z pátých ročníků. A protože chceme zajistit bezpečí a pořádek v prostorách hradu, potřebujeme více než jen pár prefektů. Proto budou všichni studenti osmých ročníků jmenováni do pozic prefektů a budou mít stejné pravomoci a povinnosti jako prefekti pátých, šestých a sedmých ročníků. Pokud je všechno jasné, zůstanou tu ještě osmé ročníky. Vám ostatním přeji dobrou noc.“

Hermiona se vedle Harryho důležitě rozhlédla po ostatních. Ona byla jmenována starší primuskou, byl tedy její a Dracův úkol mít na starosti právě všechny nově jmenované prefekty. Malfoy se naproti tomu tvářil téměř nepřítomně. Seděl strnule vedle Blaise Zabiniho a v očích měl zadumaný pohled. Harryho napadlo, že buď je vážně unavený a snaží se tu neusnout, nebo za tu razantní změnu jeho rozpoložení mohou jeho přátelé. Vzhledem ke starostlivému pohledu, který jeho blonďatému příteli věnovala Parkinsonová, vsázel spíš na to druhé.

„Tak...“ tleskla profesorka do dlaní. „Přestože jste stále studenty vašich kolejí, nepodařilo se nám rozšířit ložnice tak, abyste se v nich mohli se svými spolužáky ubytovat. Navíc jsme společně se školní radou museli uznat jednu zásadní věc. Všichni jste oficiálně dospělí. Proto se rada rozhodla zřídit ložnice osmých ročníků oddělené od ostatních. Slečna Grangerová už byla se situací obeznámena, proto vás do vašich ložnic odvede. Samozřejmě i nadále smíte pobývat ve své kolejní společenské místnosti, nicméně se vás do Bradavic vrátila jen hrstka. Proto budete na hodiny docházet všichni společně, nehledě na rozdělení kolejí.“

Harry se pro sebe usmál. Ano, trochu jej mrzelo, že nebude ložnici sdílet se svými kamarády, vždy to bylo tak trochu dobrodružství a byl to absolutní opak toho, co zažíval v létě u Dursleyových. Ne vždy to bylo snadné. Pamatoval na začátek pátého ročníku, kdy se Seamus rozhodl věřit Dennímu věštci a označil ho za blázna. Bylo to nepříjemné a Harry si chvíli připadal jakoby byl zpátky v Kvikálkově, kde ho taky všichni nenáviděli. Nicméně se během roku všechno vyřešilo a sdílet ložnici s přáteli bylo prostě fajn. Nicméně na druhou stranu dokázal ocenit kvality samostatné ložnice.

„Byla jsem také požádána o znovu zavedení Soubojnického klubu. V tomto ohledu jsem mírně skeptická, Ministerstvo nám prozatím neuvolnilo žádného z bystrozorů, který by byl vhodným kandidátem na post vedoucího...“

„A co Harry?“ zeptal se okamžitě Dean Thomas a vysloužil si tak velice přísný pohled své profesorky Přeměňování za tak neurvalé skočení do řeči.

„Pokud byste mě nechal domluvit, pane Thomasi, dozvěděl byste se, že pan Potter je na mém seznamu kandidátů také.“ spražila jej a pak se otočila přímo k Harrymu. „Pane Pottere, vaše zkušenosti, které jste za léta strávená v Bradavicích nasbíral, byla již v minulých letech vašim spolužákům nápomocná. Pokud byste byl ochotný znovu se před ně postavit jako učitel, byla bych velice vděčná a studenti jistě také. Věřím, že budete mít velkou podporu u svých přátel.“ dodala a pohlédla na Rona a Hermionu, která se tvářila velice potěšeně.

Harry přelétl pohledem z jednoho na druhého a s úsměvem profesorce kývl.

„Výborně!“ zaradovala se McGonagallová. „Detaily spolu probereme během prvního týdne školního roku. Myslím, že už je skutečně čas jít spát. Přeji vám dobrou noc.“ řekla, otočila se a společně se svými kolegy odešla z Velké síně.

„Teda Harry, to bude úplně jako v Brumbálově armádě!“ zasmál se Seamus a loktem strčil do Deana.

„Ano, Harry! Gratuluji. Už se těším.“ pronesl důležitě Ernie McMillan a potřásl nebelvírovi rukou. Harry si nemohl pomoct, vždy, když se bavil s Mrzimorem, vzpomněl si na Percyho Weasleyho, který se vždy choval stejně afektovaně a velice dospěle.

„No, Pottere. Uvidíme, co v tobě zbylo.“ ušklíbla se Pansy a vyplázla jazyk na zamračeného Draca. Ten došel k Harrymu a chytil ho za ruku. Společně se vydali z Velké síně za veledůležitou Grangerovou.

„Myslím, že je to dobrý nápad.“ řekl Draco tiše. „Bystrozorové, kteří zbyly jsou takoví břídilové, že je na obranu Bradavic raději neposlali a ti, co za něco stojí se ještě vzpamatovávají z války. A tobě můžu nakopat zadek naprosto beztrestně.“ dodal s úsměvem.

„Díky, Draco.“ usmál se Harry. „Ty dokážeš opravdu povzbudit.“

„To já vždycky.“



Autor: Vanity Blair....




Komentáře

  1. Do háje, píšu to po druhé, stačí neopatrnost a všechno je v čudu. Jsem ráda, že jsi zpět. Narazila jsem na tebe čistou náhodou, na tvůj předešlí blog se nemůžu dostat, nejde mi načíst. a jen tak jsem jsi vzpomněla, že bych mrkla na slash noviny a ty jsi tam byla, paráda. Nedávno jsem ti nechávala vzkaz, jestli nechceš zkusit přejít na Wattpad, vím je to asi opruz, ale našla by jsi tam další čtenáře. Tady si nejsem jistá jestli si tě ostatní najdou, jak píšu u mě to byla náhoda. Nehledě na to, že i noviny budou končit a nějak pochybuji, že někdo založí něco podobného.
    Tak Magnus ti očaroval, jo to mě taky a ti dva jsou spolu kouzelní. Můžu doufat v povídku?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že jsi objevila nový blog. Zatím s ním sama dost bojuji, ale doufám, že to bude v pohodě. Wattpad jsem zkoušela, ale nějak mi to nevyhovovalo :(
      Magnus je naprosté zlatíčko, úplně mě okouzlil :) Mám v plánu jednu povídku, jen nevím, kdy se k ní se svým tempem dokopu. Zatím jsem v polovině "The Bane Chronicles" a přečetla jsem nějaké příběhy z "Tales from the Shadowhunter Academy"... musím si ty dva pořádně nastudovat :D

      Smazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Love, don´t break me... 14. kapitola

Love, don´t break me... 16. kapitola